Navzdory času - Prolog

Slunce už se dávno vyhouplo nad obzor, ale ani skutečnost, že bylo léto a ta velká koule na nebi pěkně hřála, nezměnila nic na faktu, že jejich dům byl ponurý a temný.

Roztančené paprsky slunce jako by se mu vysmívaly, když ho po ránu lechtaly na tváři. Otevřel oči, ale musel si rukou přiclonit tvář, aby vůbec něco viděl. Ospale vstal, ustlal si postel a natáhl si černé kalhoty a triko. Znechuceně přelétl pohledem celou místnost - černé zdi, tmavozelené závěsy, mahagonový psací stůl - všechno to v něm vyvolávalo bolestné vzpomínky. Se zamyšleným výrazem se zavřel v koupelně, aby vykonal ranní hygienu, ale za okamžik už vyšel na chodbu. Dveře pokoje si zajistil kouzlem, což sice normálně nedělal, ale najednou mu to přišlo přirozené. Zvolna zamířil do přízemí sešlapaným schodištěm z dubového dřeva. Každým schodem se mu šlo hůř a hůř. Nesnášel to tady. Zdi zdobené mnoha obrazy jeho předků mu vždy tak pyšně připomínaly, kdo je. Ty jejich křivé úsměvy plné zloby a touze po moci.

"Dobré ráno, matko," pozdravil postarší ženu, sedící u stolu, když vstoupil do kruhovité jídelny.

"Dobré ráno, Draco," odpověděla, aniž by zvedla hlavu od Denního věštce.

"Co si dáte k snídani, pane?" zeptal se domácí skřítek, který přiběhl z kuchyně.

"To samé, jako včera," pronesl znuděně a zasedl k jídelnímu stolu.

"Neslyšel jsi?" ozvala se žena ledově. "Dělej!" Skřítek sklopil uši a odcupital pryč. Za okamžik byl zpátky se stříbrným podnosem.

"Proč na něj musíš být vždycky tak přísná?" zeptal se pohoršeně Malfoy.

"Protože je to nás sluha, jen sluha a to ještě tak dobré rodiny, že si to ani nezaslouží," odpověděl kdosi třetí přísně. Draco se ani nemusel otáčet, aby zjistil kdo to je.

"Jistě," řekl trpce a zamračil se.

"Dnes máš narozeniny," oznámil nově příchozí důležitě.

"Tak na to bych nepřišel," odvětil Draco ironicky.

"Nebuď drzý," okřikl ho muž, ale vzápětí se usmál. Přistoupil k synovi. "Mám pro tebe jenom jediný dárek. Takovou hračku." Položil před něj malou sametovou krabičku.

Draco se překvapeně otočil a pohlédl zpříma do těch bledých očí, plných vzrušení.

"Podívej se," vyzval ho Lucius.

Draco roztřesenými prsty pomalu odklopil víčko krabičky. Uvnitř ležely na zeleném polštářku malé přesýpací hodiny zasazené ve stříbrné obruči. "Obraceč času?"

"Správně," pochválil ho otec a usmál se.

"A na co?" nechápal.

Lucius se zamračil. "Cože? No, přece jenom tak, na co budeš chtít. Když třeba uděláš nějakou hloupost, kterou budeš chtít napravit, nebo když se znemožníš, tak jednoduše jen párkrát otočíš a je vystaráno."

"Díky," odpověděl stroze.

"To jsi celý ty, člověk se snaží udělat ti radost a ty jsi zase jenom nevděčný," vyčetl mu zlostně. "Víš, jakou mi to dalo práci sehnat?"

"Luciusi," snažila se ho jeho žena uklidnit. Natáhla se přes stůl a konejšivě ho chytila za ruku. On se jí však beze slova vytrhl a dál hleděl v očekávání na svého syna.

"To ti nemohlo dát žádnou práci, jen jsi někoho zabil a pak mu to ukradl," ohradil se Draco s ledovým klidem.

"Co jsi to řekl?" rozkřikl se na něj Malfoy a v očích se mu zablesklo. "Zopakuj to, ty nevděčný spratku." Bledou rukou chytl svého syna za límec trika a donutil ho se mu podívat do tváře.

Draco mlčel.

"Vypadni, než dostanu chuť ti něco zpřelámat," řekl Lucius a pěstí uhodil do stolu. "Už mi nechoď na oči."

Chlapec beze slova vstal a odešel z místnosti. Ve svém pokoji si lehl na postel a zavřel oči. Obraceč času svíral v ruce.

Už jenom jeden den a budu pryč. Opakoval si v duchu, aby se trochu uklidnil. Už jenom jediný den. Ne, nemohl jen tak ležet, musel něco dělat. Vstal, otevřel masivní vyřezávanou skříň a začal z ní vyhazovat vše, co uznal za vhodné. Za chvíli už se všude po zemi válely nejrůznější věci, které potřeboval do Bradavic - učebnice, hábity, koště, kotlíky a různé další věci, které stále více hromadily na zemi u jeho nohou. Zabouchl skříň, kouzlem si přivolal kufr a začal to všechno skládat dovnitř. Samozřejmě, mohl to udělat pomocí hůlky, byl plnoletý, ale momentálně neměl nic jiného a na práci, a tak se alespoň nějak zabavil.

oooOooo

Pohlédl na náramkové hodinky, které mu ležely na stole. Tři ráno. Nemohl spát, připadal si, jako by jel do Bradavic poprvé. Cítil stejné napětí, stejnou nevědomost. Těšil se, nevěděl proč. Čekala tam na něj stejná parta bastardů a tupců, jako obvykle, ale stejně. Věděl, že tenhle poslední ročník nebude stereotypní. Byla jiná doba, ale to nebyla ta změna, on sám se změnil. Od té chvíle, kdy viděl všechny své "nepřátele" umírat, se hodně událo a nic nenasvědčovalo tomu, že se to někdy mělo vrátit do starých kolejí. Potter, Weasley, Grangerová, všichni byli mrtví a on skoro, jako by cítil ztrátu. Samozřejmě, Temný pán byl taky pryč, ale, jeho pád Draca nemrzel tolik, jako ten Potterův. Tehdy, když stál uprostřed té bitvy, si něco uvědomil - život není jenom o penězích a zabíjení. To všechno ostatní je taky podstatné, ačkoli to všichni z jeho okolí popírají.

Stále častěji se díky tomuto zjištění dostával do sporů s otcem, což mu vůbec nebylo po srsti, protože Lucius Malfoy vládl velkou mocí a jeho syn to moc dobře věděl, ale nemohl si pomoci. Otcovy názory mu už nepřišly tak kultovní a správné, jako vždycky. Už to tady nemohl vydržet, ty zdi ten vzduch, ta atmosféra, jako by to na něj všechno padalo a snažilo se ho rozmačkat. Ale od zítra to bude zase jiné. Pojede do Bradavic…

"Pane, vstávejte, pane, už je čas." Jakási drobná vrásčitá ručka s ním zatřásla. Rozevřel víčka.

"Dobré ráno, Kaslote," pozdravil domácího skřítka s úsměvem.

"Dobré ráno, pán už musí vstát, je pozdě," upozornil ho skřítek vážně.

"Kolik je?" vyzvídal Draco a zvedl se z lůžka.

"Půl jedenácté, pane," odpověděl mu skřítek naléhavě.

"Cože? Tolik?" Prudce vyskočil z postele. "Proč jsi mě nevzbudil?"

"Kaslot se omlouvá, pane, ale připravoval snídani. Netrestejte Kaslota, snažil se dělat jenom svou práci," žadonil skřítek smutně.

"Nic se nestalo," usmál se Draco a přesunul se do koupelny. Za deset minut už byl venku, oblečený a se svou neodolatelně napomádovanou hlavou vyběhl z pokoje. U snídaně nikoho nepotkal, z čehož usoudil, že se na něj všichni vykašlali, a že si bude muset cestu na nástupiště najít sám. Nebyl to však pro něj, jakožto čerstvě sedmnáctiletého, takový problém, mohl se přemístit.

V deset padesát už stál uprostřed svého pokoje s kufrem v ruce a klecí se sovou pod paží. Několika vlídnými slovy se rozloučil s Kaslotem a s hlasitým prásk zmizel. V mžiku se objevil na nástupišti 9 ¾. Všude kolem vládl ten typický ruch a šum. Kdekdo tu na někoho řval a kdekdo někoho hledal.

"Mami, a kdy se za mnou přijedete podívat?" zaslechl Draco nějakého prvňáčka, který naléhavě tahal svou matku za rukáv hábitu. Musel se pro sebe usmát, ale zároveň mu bylo smutno. Do Bradavic už jel naposledy a ještě za takových podmínek. Nevěřil, že se k němu budou chovat jako vždycky. Minerva McGonagallová sice očistila jeho jméno a také ministerstvo uznalo její tvrzení, že Smrtijedy pustil do hradu jen pod výhružkou smrti, jenže kdo ze spolužáků tomu uvěří?

Zahnal chmurné myšlenky důrazným zatřepáním hlavy a zvolna se vydal k nejbližším otevřeným dveřím do vagónu. Bez námahy vytáhl svoje zavazadlo dovnitř, pomohl přitom ještě jedné druhačce, které byla asi o tři hlavy menší než on sám a tváře měla tak pihovaté, že si okamžitě vzpomněl na jednu dívku, se kterou byl kdysi zařazován Moudrým kloboukem. Jméno už si však nevybavil.

Poté se s těžkým kufrem začal prodírat přeplněným vagónem a snažil se najít kupé svých zmijozelských kumpánů. Zrovna, když už si říkal, že bude muset nejspíš přidružit k nějakým dívkám z Mrzimoru, které měli poloprázdné kupé opodál, vykoukla na něho z jedněch dveří Pansy.

"Haló, Draco, tady jsme," zamávala mu rozjařeně. Draco se skoro zklamaně odpotácel k ní. Jakmile byl dost blízko, zavěsila se mu kolem krku a vlepila mu na tvář pusu.

"Co blázníš?" nechápal. Dívka to však přešla mlčením a galantně uvolnila místo vedle sebe na sedačce. V kupé byly ještě Crabe a Goyle, kteří vypadali ještě tupěji a vypaseněji než obvykle, čemuž se Draco jen ušklíbl a snažil se od sebe odstrčit Pansy, která na něho jako omylem upadla a teď se vůbec nemohl dostat z jeho klína, přičemž vlak ještě vůbec nebyl v pohybu.

"Ježiš, to jsem ale nešika," utrousila, když se jí už asi po páté podlomily nohy a ona se znova svalila na Malfoyovu hruď. Už toho měl vážně dost, vzal ji do náruče a posadil ji rovnou mezi svou tělesnou ochranku, která seděla na protější sedačce. Parkinsonová se zatvářila poněkud rozpačitě, ale vydržela chvíli sedět. Jakmile se však vlak rozjel, rádoby nenápadně se přesunula zpět na sedačku, kde se spokojeně rozvaloval Draco. Ten však neměl náladu ji nějak odhánět; spokojil se s tím, že nahlas vzdychl a obrátil oči v sloup, čehož si Pansy nevšimla. Po chvíli už ležela na něm. Nechal ji, protože si alespoň připadal tak nějak důležitější.

Draco už podřimoval, když se blízko jeho obličeje ozval dívčin hlas.

"Co to je Draco?" Otevřel oči.

"Pansy ne!" Stačil ještě vykřiknout, ale pak už se celý svět kolem nich zatočil a on se propadl do tmy.